Blaník

Příčinu silné obliby blanické pověsti v Čechách vidí Cimrman hlavně v zeměpisné poloze naší vlasti. Shodně s Palackým byl si vědom toho, že "…jsme tu v Evropě jako zrno mezi dvěma mlýnskými kameny. Ze západu na nás doléhá imperialismus germánský a z východu nás drtí rozpínavost kolosu velkoruského. Není divu, že takto tísněný malý národ hledá sobě ochrany nadpřirozené, ano i zázračné, neboť jedině zázrakem lze tu přežíti."

Zároveň si však Jára Cimrman uvědomuje, že tato pověst jedním dechem nalévá národu naději i rezignaci a spoléhání na cizí pomoc. Proto nevynechal jedinou příležitost, aby při svých osvětových přednáškách nezavedl řeč na Blaník a nevysmál se naivní víře v ozbrojené spáče. Pověst však měla tuhý život. Na konci přednášek se posluchači sice tvářili, že v rytíře již nevěří, a mnozí to pak stvrdili na podpisových arších, ale sotva za Cimrmanem zapadly dveře, navázali přetrženou nit hovoru o tom, kdo rytířům velí, jakou mají výzbroj a z které díry nejspíš vyrazí.

Když Cimrman poznal, že si náš lid nenechá svou pověst vzít, rozhodl se, že blanickou báj naopak ještě více zpopularizuje, ale s takovým ideovým vyzněním, aby napáchala co nejméně škod. Sedl a napsal loutkovou epopej "Blaník".