Němý Bobeš

To, co se stalo s Cimrmanovou hrou Němý Bobeš, je výsledkem střetnutí dvou myšlenkových živlů: nezkrotého tvořivého pudu umělcova se stejně nezkrotným pudem malého českého samozásobitele. Zatímco na jedné straně vidíme obdivuhodné úsilí poznat a ztvárnit svět a dobrat se podstaty lidského konání, na druhé straně setkáváme se jen s přízemní snahou nasušit na zimu pár hub. V případě Němého Bobše ten malý, zapšklý svět Josefa Padevěta bohužel vítězí. Smyslem naší práce bylo napravit, co se dá. Část vzácného díla jsme zachránili, část je již nenávratně ztracena. Kdyby se nám však podařila jediná věc, byli bychom spokojeni. Totiž, aby si každý divák po zhlédnutí našeho představení řekl: „A co já? Na čem já suším houby?“ L. Smoljak, Z. Svěrák Kromě tří ucelených pasáží jsme měli při rekonstrukci Cimrmanova Němého Bobše k dispozici pouze tato slova: „…již to v sobě nebudu dusit… Mikovec vrací se z pole a svalí s mohutným žuchnutím na stůl svůj… základ státu… je to šestnácterák… podá ho faráři… Krugeho, Schmieda a Wolfa v živém hovoru… první kolo, a hned premiér… pomoc, zloděj!… sluha odejde… včelička… pojď sem, Bobši…“