O divadle DJC
Cimrmanův zpravodaj.
v Prazeve čtvrtek 14. prosince 2017ve čtvrtek 14. prosince 2017ve čtvrtek 14. prosince 2017v pátek 31. května 2003ve čtvrtek 14. prosince 2017ve čtvrtek 14. prosince 2017ve čtvrtek 14. prosince 2017ve čtvrtek 14. prosince 2017ve čtvrtek 14. prosince 2017
Kupte si originelní Cimrmanovy hrací disky v soustavě CD i DVD

PRAŽSKÉ DIVADLO JÁRY CIMRMANA

Když v prosinci roku 1966 na rozhlasových vlnách stanice Praha (v pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka) poprvé zazněla zpráva, že byla objevena rukopisná pozůstalost neznámého českého génia Járy Cimrmana, posluchači reagovali různě.

Pět způsobů reakce české veřejnosti na objev:

  1. Někteří uvěřili a jejich národní sebevědomí bylo potěšeno, že můžeme k Husovi a Komenskému přidat dalšího velké Čecha.
  2. Skeptičtější a historicky erudovanější část národa byla na vahách, neboť si vzpomněla, jak jsme se kdysi radovali, že máme písemnictví starší než jiní, a pak se z toho vyklubaly rukopisné podvrhy.
  3. Třetí skupina obyvatelstva žádala okamžité potrestání těch, kdo s tím nesmyslem přišli.
  4. Značné části veřejnosti to bylo jedno.
  5. Pátá část se tomu smála.
    A pro tu jsme založili Divadlo Járy Cimrmana. Vzniklo z popudu Jiřího Šebánka, kromě něho byli zakládajícími členy Miloň Čepelka, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, u kolébky od počátku stáli i Karel Velebný, Helena Philippová, Oldřich Unger a Jan Trtílek. Je to divadlo v mnoha směrech neobvyklé.

Pět zvláštností Divadla Járy Cimrmana:

  1. První zvláštností je skladba jeho představení. První polovinu večera tvoří série přednášek, jakési vědecké symposium, v němž účinkující - specialisté na jednotlivé obory Cimrmanova díla - u řečnického pultu čtou svá pojednání. Teprve po přestávce předstoupí účinkující před publikum převlečeni do divadelních kostýmů, aby předvedli některou z Cimrmanových divadelních her či její torzo, protože ne všechny se podařilo úplně rekonstruovat. Každé představení je soustředěno na určité téma. Jestliže se v první půli večera mluvilo o Mistrových zásluhách na poli lehké hudby, je ve druhé uvedena jeho opereta. Hovořilo-li se o jeho činnosti kriminální a kriminalistické, zhlédnou diváci jeho detektivku atd.
  2. Úmyslně jsme se až dosud vyhýbali slovu herec a mluvili jsme raději o účinkujících, neboť - a to je druhá zvláštnost našeho divadla - nikdo z nás neabsolvoval žádnou hereckou školu a všichni stále vykonáváme svá "civilní" povolání (Jaroslav Weigel je grafik, Bořivoj Penc nástrojař, Pavel Vondruška je dirigentem orchestru Národního divadla, Petr Brukner pracovníkem muzea). Třebaže hrajeme téměř denně, chodíme do divadla po práci a zůstává naším koníčkem.
    Otázka našeho herectví či neherectví je choulostivá. Viděli jsme, jak naše představení hrají ochotníci, a uvědomili jsme si, že si počínáme jinak než oni. Ochotník chce hrát jako herec. Snaží se vžívat do postav, zabarvuje hlas, dělá rozličná gesta, protože herci to tak dělají, ale nedaří se mu to úplně a přirozeně. I když nasadí všechno co má, nebo snad právě proto, že nasadí všechno, co má, výsledek bývá esteticky sporný. Rozhodli jsme se tedy, že ochotníci nejsme. Ale jsme herci? Málokdo z nás by například dovedl na jevišti věrohodně zaplakat, málokdo z nás se umí dobře pohybovat. Máme také málo znělé hlasy. A ještě plno jiných podobných vlastností máme. Jeden z předních českých herců Miloš Kopecký považuje za svého kolegu každého, kdo je schopen předvést svůj výstup na veřejnosti tak, že nepůsobí trapně. Do této milosrdné definice herectví bychom se vešli. Jinak máme štěstí zřejmě v tom, že naivní dramata Járy Cimrmana náš způsob hraní snesou, neřku-li vyžadují. Uvážíme-li však, že naše hry mají za sebou stovky repríz, není naivita a bezprostřednost projevu už dávno nevědomá, je udržovaná záměrně fixovaná, změnila se v profesionální zkušenost. Usnesli jsem se proto, že jsme herci.
  3. Třetí zvláštností souboru je absence žen. Veškeré ženské role (včetně princezny Zlatovlásky v Cimrmanově pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký) obsazujeme muži. Tento návrat k antické divadelní tradici má své výhody: vystačíme s jednou šatnou a nejsme při své vědeckoumělecké práci rozptylováni.
  4. Za čtvrtou zvláštnost lze považovat diváckou obec. Zdálo by se, že tato scéna patří mezi tzv. divadla malých forem, bude tedy zajímat převážně mládež. V hledišti našeho divadla se však scházejí všechny generační vrstvy. Tím, že pracujeme s četnými odkazy na kulturně historická fakta a že počítáme s divákovou myšlenkovou aktivitou, přitahujeme publikum, které nespojuje věk, ale smysl pro tento typ zábavy. Naše publikum není intelektuálské, je inteligentní.
  5. Divadlo Járy Cimrmana - a jsme u páté zvláštnosti - nestahuje hry z repertoáru. Divák má možnost zhlédnout všechny tituly autorské trojice Cimrman - Smoljak - Svěrák, které byly od vzniku divadla v roce 1967 nastudovány. Znamená to, že co viděli rodiče zamlada, když si sehnali někoho na hlídání dětí, mohou dnes zhlédnout takřka ve stejném obsazení jejich kdysi hlídané děti, má-li jim ovšem kdo jejich děti pohlídat.

Cimrman a jeho doba

Cimrmanova doba, to je zřetelný začátek naší epochy. V ní se rodí vědeckotechnická revoluce. Je to zlatý věk vědců a vynálezců, a to nejen úspěšných Edisonů, ale také jejich nesčetných naivních a neúspěšných souputníků. V Cimrmanově době se lidstvo učí létat, telefonovat, ve frontě na první kinematograf člověk žasne nad tím, čeho je schopen. Anarchisté a socialisté snují své vize o lepším společenském řádu umělci manifestují nové směry. A do této doby plné nadšení a nadějí vpadne náhle válka, která poprvé v dějinách nese přívlastek světová, první válka, která ohrozí lidstvo jako celek. Ve frontě na první plynovou masku se člověk zděsí nad tím, čeho je schopen.

To je tedy historická scéna, na které se pohybuje vědec, umělec, vynálezce a podivín Jára Cimrman. I když se všechny dějinné souvislosti pochopitelně diváku nevysvětlují, on je cítí, on sám bezděky konfrontuje Cimrmanovy myšlenky s dneškem, protože je dnešní a minulost ho zajímá pro svou vazbu se současností. On už ví, jak to dopadlo.

Tak vidíme své divadlo my autoři, respektive restaurátoři Cimrmanova díla. Oko kritikovo může shledat, že je tomu jinak, a oko divákovo se nejspíš podiví, proč tolik úvah, když je důležité smát se…

 
Naši mecenáši
kudy kam