Notice: Undefined variable: anotace in /www/doc/www.cimrman.at/www/inc/telegraficke.inc.php on line 5

Praha, 12.dubna 2005 (Tel.tisk.kanc.)

Studio Láďa



Ladislav Smoljak – Ivan Hlas
Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého
hra se zpěvy
režie:
Ladislav Smoljak
písně:
Ivan Hlas, Ladislav Smoljak a komunistická revoluční tvorba
music band:
Vendulka Kafková (klavír), Ivan Hlas (kytara)
Hrají a zpívají:
Píďa Šavrda a Lopatěv-syn Ivan Hlas
Saša Děmidov Ladislav Smoljak
Vanda Brůnová a Kalašnikovová Doubravka Svobodová
Láďa Penetr a Lopatěv-otec Jan Kašpar nebo Marek Šimon
Julek Ostuda a Koroptkin Petr Reidinger
Majka Sušinová Vendulka Kafková
Kamila Vyhnálková Martina Musilová
Nová Zuzana Krausová

Štít původního Švandova divadla na Smíchově byl v běhu času mnohokrát přemalován. Po válce v roce 1945 byly zrušeny soukromé divadelní koncese a budova se stala sídlem Realistického divadla. 18. února 1953 došlo pak na nápis Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. „Strana a vláda“ dala tak (s malým zpožděním) soudruhu Nejedlému dárek k jeho pětasedmdesátým narozeninám (měl je 10.února). Tímto datem je děj hry vtažen do neuvěřitelných historických souvislostí. Jen několik týdnů předtím (3.12.1952) byly vykonány rozsudky smrti oběšením nad jedenácti odsouzenými v „procesu s vedením protistátního spikleneckého centra včele s R. Slánským“, bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ. Tímto justičním zločinem ovšem vražedná posedlost našich komunistů pouze obrátila ostří i do vlastních řad – začali s terorem hned poté, co se v únoru 1948 dostali k nekontrolované moci. Série inscenovaných soudních procesů, v nichž byla poprvé v dějinách samostatného Československa popravena i žena, poslankyně Milada Horáková, a na nichž se významnou měrou podílel - jaká ironie dějin - právě později popravený R.Slánský, tedy tato série měla k datu narozenin soudruha Nejedlého následující bilanci: Od října 1948 do konce roku 1952 vynesl státní soud 233 rozsudků smrti, z nichž 178 bylo vykonáno. Zhruba za stejnou dobu bylo před státním soudem za „protistátní“ činnost odsouzeno téměř 27 000 lidí.
Rok 1953 byl v historii „socialistického tábora“ - a vlastně světa vůbec - přelomový. Necelý měsíc potom, co bylo smíchovské divadlo přejmenováno, zemřel Josef Vissarionovič Stalin (5.3.1953). A hned - sotva se vrátil z jeho pohřbu - zemřel také Stalinův oddaný žák Klement Gottwald (14.3.1953). Po něm převzal československé prezidentské žezlo Antonín Zápotocký (21.3.1953). Nástup nového prezidenta do úřadu oslavila KSČ provedením měnové reformy (1.6.1953), která sebrala všemu obyvatelstvu všechny úspory, takže každý musel začít s prázdnou peněženkou prakticky od nuly. Komunistická vláda tak svérázně vyřešila katastrofální dopad své ekonomické politiky. Bezprostředně poté vypukly stávky a demonstrace. V Plzni vyšlo do ulic dvacet tisíc škodováků a k jejich rozehnání muselo být povoláno vojsko a Lidové milice.
V Sovětském svazu se rozpoutal po Stalinově smrti zuřivý boj o moc. Lavrentij Pavlovič Berija, do té doby druhý nejmocnější muž ve státě, nyní na několik měsíců muž první, byl 27.6.1953 zatčen, odsouzen a na konci roku popraven. Na „odhalení kultu osobnosti“, jak se eufemisticky nazývalo velmi skrovné a nedůsledné přiznání Stalinových zločinů, muselo se ale čekat ještě celé tři roky. Teprve v roce 1956 na 20.sjezdu sovětských komunistů pronesl Nikita Sergejevič Chruščov k delegátům proslulou tajnou řeč, v níž roušku nad strašlivými metodami stalinské vlády alespoň trochu poodhalil.

Divadelníci připravující tedy zábavnou hru se zpěvy na téma „Fantom a Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého“ dostanou se, jak vidět, do neradostných vzpomínek na jeden významný rok naší historie. I když se ale na mnohé z toho, co jsme prožili, ohlížíme v naší inscenaci také s úsměvem a veselím, neškodí myslím připomenout si, jak hroznou minulost máme za sebou.
Ladislav Smoljak
FANTOM 1953

V Smoljakově a Hlasově hudební komedii odehrává se zábavný příběh z jeviště bývalého Realistického divadla, na němž se chystá a nakonec i provede „slavnostní program“ k jeho přejmenování. Nacvičuje se sovětská hra „Parta brusiče Lopatěva“ (podobnost s „Partou brusiče Karhana“ V. Káni je čistě záměrná). Vystoupení má pak zpestřit zpěv komunistických revolučních písní. Nácvik programu však narušuje kdosi neznámý, kdo se ve výhrůžných letácích označuje jako „Pavel Švanda ze Semčic, fantom divadla“. Součástí jeho diverze jsou fingované dopisy z ministerstev, kterými se zčásti daří, vpašovat do oficiálních pokrokových písní i něco džezu a rokenrolu. Tušíme, že Saša Děmidov, svérázný míšenec sovětského poradce a českého estébáka, musí mít s problémem plné ruce práce.
Obraz dějin padesátých let zůstává sice za obzorem hry, ale snad nebude bez užitku, když si ho připomeneme.